Už je čas | TEENMAG.CZ - internetový portál pro mladé...

„Už je čas!“ „ne! Ještě ne! Ještě nemůžu!“ „ nemůžeš?! Ty musíš!“ „ale já, já nechci!“ „no tak už pojď! Nemůžeme čekat!“ ledově studená ruka se dotkla mé a já přestával věřit, že JI ještě někdy uvidím. „ne! Nikam nejdu! Nechci umřít!“ můj hlas prorazil hrobové ticho, které po doznění výkřiku opět nastalo. „nemůžeš si vybírat, kdy umřeš! Musíš jít se mnou!“ šeptla bledá osoba v černém plášti. „ale můžu! Já můžu hodně věcí!“ „ máš pravdu. Můžeš toho hodně, ale tohle je jedna z věcí, kterou prostě neovlivníš!“ začínala se mi vžírat představa, jaké to asi bude v nebi a pomalu jsem blížil svou ruku k té ledově studené bledé, co trčela z roztrhaného pláště. Bledá osoba mne za ni chytla.Najednou byla i moje ruka studená a bledá. Hlavou mi proběhli poslední okamžiky mého až příliš krátkého života.

Znovu jsem kráčel pomalým krokem přes silnici na přechodu naproti samoobsluhy, znovu jsem jen letmo zahlédl oslepující světla proti mně jedoucího auta. Opět jsem cítil chuť asfaltové vozovky. Najednou pro mne byla obrovská bolest nohou mnohem snesitelnější než představa jejích očí zalitých slzami. „ne!“ vytrhl jsem se té bílé postavě z ruky „co zase?“ „nemůžu přece jenom tak umřít! Bylo to jenom jedno pitomý auto!“ „ale to už tak bývá. Ty za to nemůžeš! Ale viníka potrestají!“

„já vím! Ale nechci, aby Gabriela plakala.“ „S tím ale nic nezmůžeš! Ani ty ani já s tím nic neuděláme!“ „ale ano! Nech mě žít! Prosím tě o to…když budu žít, Gabriela bude šťastná. A já ostatně taky.“ „to nemůžu! Myslel si taky trochu na mě?! Jestli já budu šťastnej?! Pro tebe existuje jenom Gabriela a ostatní ti tak nějak unikaj!“ „promiň… ale mohl bys pro mě udělat alespoň tohle.“ Chvíli nic neříkal … „dělám to nerad, ale běž!“ chvíli jsem na něj nevěřícně koukal…moje ruka už zase hřála a zase měla barvu jako každá jiná „no tak už jdi! Běž a nevracej se!“ „nevím jak ti poděkovat“

Ukápla mi slza a já stejně pomalým krokem jako před hodinou přecházel silnici na zmíněném přechodu pro chodce. Ale to auto nikde. Už jsem byl na druhé straně vozovky, když jsem zahlédl známá dálková světla. Jen jsem se usmál a běžel zazvonit ke dveřím bytu mojí životní lásky. „ahoj.“ Zasmála se. Nesmírně šťastný jsem ji objal, tak, jako ještě nikdy. Jako bych opravdu vstal z mrtvých. Chvíli na mne jen nevěřícně hleděla. Najednou jsem si uvědomil, že kdybych se nevrátil, byla by to nevětší chyba mého života. Jen tak jsme seděli na pohovce u ní v bytě a já hladil její hebkou ruku. Nic víc jsem nikdy nechtěl a nic víc jsem nikdy nepotřeboval, než cítit její vůni, vidět její oči a hřát její ruce. Nic jiného. Jenom velkou lásku, která mě naplňovala.