Záblesk minulosti - 3. díl - Rande! Wow! | TEENMAG.CZ - internetový portál pro mladé...

Když jsem přišla druhý den do školy, Bie si zase pouštěla písničky od Aarona Jana (to je ten 16ti letý zpěvák), přičemž parta holek ze třídy, které poslouchali metal, každé dvě minuty křičely, ať tu hrůzu vypne. Když jsem procházela okolo její lavice, zaslechla jsem, jak říká něco ve smyslu:

"No jasný, za měsíc tu má Aaron koncert..." potom ještě řekla: "Nevím, co si vezmu na sebe, musí to být něco, co hho zaručeně na první pohled okouzlí. Musí být můj..." Ale to už mě tolik nezajímalo. Jelikož už zazvonilo na hodinu, nestihla jsem se Moniky zeptat, jestli o tom neví a jen jsem si sedla do lavice a připravila si učení na lavici (naše třídní je strašně dochvilná a potrpí si na pořádek - to jsem už za celý včerejší den stačila pochopit).

"Dobrý den třído, posaďte se. Takže, dnes začneme probírat zcela novou látku. Budeme při ní pracovat s pythagorovou větou, takže - Báro, můžeš nám říct, jak zní pythagorova věta?"

Bára nezklama a jistým hlasem pronesla: "a2+b2=c2"

"Správně. Naše nové učivo bude spočívat..." Dál jsem učitelku už neslyšela, protože do mi Petr začal něco říkat.

"Co, cože?" Zeptala jsem se ho, protože jsem z celého jeho proslovu slyšela pouze poslední dvě slova.

"No, jenom... Máš odpoledne čas?"

"Jo, proč?" Zeptala jsem se až moc nechápavě.

"No, jenom jsem myslel, že bysme mohli zajít třeba do cukrárny."

"Jo ták." Konečně mi došlo, co tím myslel, "no tak fajn." Řeknu a usměju se na něj jak nejlépe to umím.

"Fakt? Souhlasíš?" Zeptal se mě trochu nevěřícně.

"Neměla bych snad?"

"No, ne, teda měla, jenom jsem nečekal..." na chvíli se odmlčí, ale pak se mu na tváři objeví úplně kouzelný úsměv, "To je super, po obědě na tebe budu čekat."