Mám strach se jen o kousek pohnout, natož otočit! Připadám si jak malá holčička a nejraději bych si zalezla pod postel. Jenže na duchy jsem přestala věřit už dávno. Tohle duch není, ten by mě určitě nepřikrýval peřinou. peřinou?! Pootevřu ztuhlá oční víčka. Nemuchlám v ruce peřinu, ale deku! Odkdy se já přikrývám dekou? Nikdy mi nestačila. to už oči otevřu celé a šokem si musím sednout. Nejsem ve své posteli! Natož ani ne v mém vlastním pokoji! „Dobré ranko. dáš si? " Otočím se za mužským hlasem a málem spadnu z úzkého gauče. Deku si přitáhnu znova k bradě a nechápu. Snažím se v mé hlavě najít aspoň malinké střípky ze včerejšího večera, ale nejde to! Jsem v cizí místnosti a koukám na kluka v džínách, který ke mě natahuje ruku s rohlíkem. Ano, je pouze v džínách! Nekoukám se na jeho tělo, i když mě to velice láká. Nikdy jsem neviděla pohromadě tolik svalů! Musím vypadat jak vyděšená myš, kterou právě načapali při okusování sýrů na kuchyňské lince. „Vím, dost chabá snídaně. ale já nemám na jídlo vůbec čas." Rohlík vrátí zpátky do sáčku. A kouká na mě. A u toho přežvykuje ten kus suchého pečiva.
Nevím, kdo to je, nevím, kde jsem, snažím se štípnout, takové sny nesnáším. No tak, promluv už konečně, ty krávo! „Co. co to je??" Nic lepšího ze sebe nevysoukám, fakt ubohé. Je mi tak trapně. A ještě trapněji, když se ten kluk začne smát. „Myslíš tohle? tohle je rohlík. a tohle je můj sklep." Řechtá se a krom dalšího rohlíku vytahuje ze sáčku i sýr. „Vím, co je to rohlík, zase tak špatně na tom nejsem, kde jsem? Kdo jsi ty?? A jak jsem se tu vzala?" Konečně se zmohu na lepší konverzaci. Je mi strašná zima. Husí kůže na mých pažích tomu nasvědčuje. Pane bože, mám na sobě jen podprsenku! Tak to ne… začnu zběsile šmátrat rukama kolem sebe. Marně. „Na." Hodí po mě tričko. Černé s bílým nápisem. Už jen z dálky poznám, že bylo pěkně drahé. „To si sežer! Chci své věci! Dělej, nebo zavolám poldy." Jednou rukou si držím deku na prsou a druhou se natahuji pro mobil. Jenže on ji zachytí dřív, než na něj stačím dosáhnout. Na předloktí mu naskočí krásně vyrýsovaná žíla. „Být tebou, rozmyslím si to, co bys jim asi tak řekla? Že sis večer užila s neznámým klukem a teď ho chceš udat za odcizené věci? Adriano, vyser se na to, raději zavolej rodičům, že jsi v pořádku." Má strašně krásné oči. Uzoučké. Mrká na mě svýma dlouhýma řasama a pak jemně pustí moje zápěstí. „Jak víš moje jméno?! Já. jdu odtud pryč! Vůbec tě neznám. pamatuji si jen kluka v bílé košili! Tebe ne, tak odpal! " Vemu mobil a bez ostychu vstávám z gauče. Je mi všechno jedno, klidně se před ním promenáduju ve spodním prádle a když se snažím najít své věci, ukazuji mu svůj krásný zadeček v tangách. Je mi to jedno! Neznám ho, klidně, ať se mi směje! Klidně, ať mě pomluví! Je to kretén… zamkl mě tady jak nějakou otrokyni. odvezl mě z diskotéky a já… kurva! Narazím na bílou košili. Držím ji v ruce, je už tak dost zmuchlaná a otočím se na něj. Sedí na tom gauči a usmívá se. kruci, koukám mu na mužné tělo a nádherný obličej. Mirek… Marek. Ma. Martin?… Michal! Je to Michal! „To ty jsi mě. zn…" Nestačím cokoli dopovědět, už je u mě a silně mě drží. Zase se chovám jak loutka, nechám ho, ať mě objímá a nechávám ho, ať se mi dívá do očí. „Já ne! Nic jsem ti neudělal!! Jen… tohle…" Pohladí mě po zraněném líčku. ucuknu, moc to bolí… pak pokračuje: „… jenže… já tě tak chtěl, všichni říkali, jak jsi úžasná a nechápu, proč jsi mě pak nechtěla… mrzí mě to, tu chybu jsem si uvědomil pozdě. bylo příliš pozdě… nikdy už ti neublížím… nikdy… přísáhám, Adri… jsi úplně drsná holka. nádherná a." Upustím na zem košili a zhluboka se nadechnu. „Nech toho!! Jsi jako ti ostatní!! Šukat baby, to se vám líbí, co??!! Jenže já už vás nemůžu ani vidět!! Ani vidět!! A přines mi zrcadlo…" Vytrhnu se z jeho obětí, i když bylo to nejkrásnější v mém životě. Stačí, abych se jemně dotkla jeho svalů na prsou a vášní umírám… jenomže teď sedím na gauči a brečím. Ve chvíli, kdy mi tenhle člověk přinese zrcadlo a já se do něj pomalinku a se strachem podívám, slzy tečou proudem. Mám chuť všechny zabít!! Já. já… jsem ošklivá!! Ošklivá.!! „To spravíme. neboj. spravíme to, do týdne to máš pryč." Šeptá mi do vlasů. Jenže já tohle už nezvládnu a tak se napřáhnu a zrcadlem praštím o jeho skříň. Cukne sebou. I já. Jenže za tu úlevu to stálo. „Matka mě zabije." Vzdychne. To se na něj uslzenýma očima podívám. „Co.? Kolik ti vlastně je? " Vydavám ze sebe pomalu hlásku za hláskou. Nejde to, jsem zničená.„Sedmnáct." Zkamením. Nevím, jestli se smát nebo brečet. To. to snad není možný. sedmnáct. sedmnáct… tak tomu se říká tíživá situace… když sedmnáctiletý kluk neudrží svou touhu na uzdě a někomu udělá tohle, co mě… jenže proč já?!
Jak se ti líbil tento článek?
Hodnotit článek mohou pouze přihlášení uživatelé.
Hodnotilo 2 uživatelů, průměrné hodnocení: 4.5
přidat nový příspěvek
Diskuze k článku
Marty9xxxx, 24. 04. 2009, 21:41:190Překvapuje mě...... že se takhle nalejt musí skoro každá dívka na disku atp. jen proto, že se nechce svazovat vlastními mravy! Co prostě se vykašlat na chlast a užít si to, protože chci? Oblékám se provokativně a pak si vyčítám to, že se kvůli mě chlapík neudržel a prachsprostě se mě zmocnil? Kde je Háček, HM? Autorka si dle mého plně uvědomuje, že své okolí provokovala moc a možná byla jen otázka času, než někdo udeřil jako skórující svůdník, toť můj názor, i když představa "znásilnění" touto metodou se mi jako Chlapovi hnusí!
Je mi autorky líto, ale snad si uvědomí, že přehnaná propvokace pak vyvolá přirozeně stejné reakce!!!